Hudba pro ni byla součástí života od malička. Dechové nástroje, ke kterým ji chtěli vést rodiče, ji ale nelákaly tolik jako housle, a ty si nakonec také prosadila. Lucka Agopianová dává průchod své kreativitě nejen v hudbě, ale také v tanci a ve svém nadšení pro českou a irskou lidovou kulturu.
Vystudovala jsi hru na housle. Kdy a za jakých okolností se u tebe láska k hudbě objevila? Proč ses rozhodla zrovna pro tento hudební nástroj?
Pocházím z hudební rodiny, byla jsem tedy k hudbě vedena od malička a bylo to pro mě naprosto přirozené, neboť jsem každý den viděla, jak táta i starší sestra cvičí na hudební nástroj. Na housle hrála právě moje sestra Eliška, mě rodiče plánovali přihlásit do ZUŠ spíše na některý dechový nástroj. Já jsem v té době ale chtěla mít a dělat všechno jako Eliška, takže jsem si housle nakonec prosadila.
(vystoupení v divadle Ponec)
Poprvé jsem tě viděla na jevišti divadla Ponec. Spolu s tvými kolegyněmi z irské kapely Goblin jste hrály na housle, zároveň do toho tancovaly a já si říkala, že je to nesmírně cool kombinace. Jak Goblin vznikl a jak se mu daří dnes?
Když si tak na vznik původního Goblinu vzpomínám, je vlastně zajímavé, že nevznikl úplně z naší vlastní iniciativy. Na samém začátku jsme byly jen já a Eliška, jako dvě houslistky, a naše kamarádka Anka, která hraje na flétny. Jednou se nám ozval moderátor z teplického rádia, který přišel s nápadem uspořádat v Teplicích keltské slavnosti. Přes známé na nás dostal kontakt, jako na mladé teplické nadšence pro irskou hudbu a tanec, a přišel za námi s nápadem, abychom nacvičily program a prezentovaly se vedle hostujících kapel jako „domácí“ irská kapela. Přizvaly jsme si k sobě dva kamarády muzikanty, Járu a Štěpána, a Goblin byl na světě. Zároveň jsme také na slavnostech vystoupili jako HopGoblin, což byla taneční složka Goblinu. Jára se Štěpánem však nebyli pro irskou hudbu nijak zvlášť nadšeni, proto s námi moc dlouho nehráli a brzy je nahradila Pája. Nějaký čas jsme působily jako dívčí kapela, ale stále nám chyběl pátý člen, kterým se stal Pepa (Josef Janíček ze skupiny The Plastic People of the Universe * pozn. red). V současné době je Goblin (hlavně kvůli rodinným důvodům) „pasivně aktivní“, čímž myslím, že se ještě občas sejdeme odehrát nějaký festival, či svatbu, ale my sami moc vlastních koncertů neorganizujeme.
„Housle jsem si nakonec prosadila.“
Svou podobu jsi půjčila hlavní hrdince třetího dílu mojí čarodějné trilogie Erilian. Zúčastnila ses ilustračního focení, čtenáři tě mohou jako Fínku vidět i na obálce knihy a vnitřních ilustracích Petra Vyorala. Jak na erilianské focení vzpomínáš? Šla bys do podobného projektu dnes znovu?
Na focení vzpomínám moc ráda, sešla se tam fajn parta lidí. Největším zážitkem pro mě byla rozhodně návštěva kostymérny České televize, kde jsme společně vybírali jednotlivé outfity. Také moc ráda vzpomínám na focení v Havlíčkových sadech a na zvědavé pohledy kolemjdoucích.
na hřbetu letvěda (Z knihy Erilian 3 – Střípky hvězd,
foto: David Špidlen, ilustrace Petr Vyoral)
Lucka v „roli“ Fínky (Z knihy Erilian 3 – Střípky hvězd, foto: David Špidlen )
Momentálně jsi na mateřské dovolené. Vedeš svou malou dcerku k hudbě?
No to se ví, že ano, má oba rodiče muzikanty, takže hudbě se těžko vyhne. Aničce ještě nejsou ani dva roky a už má větší písňový repertoár než kdejaké dítko na prvním stupni.
Hraješ na housle stále nebo tě mateřství zaměstnává naplno? Kam budeš směřovat po mateřské?
Bohužel se teď k houslím dostanu minimálně. Na pár akcích jsem si od začátku mateřské zahrála, ale problém je se cvičením, člověk na to má málokdy čas a klid. Po mateřské uvidím, jaké dveře se mi otevřou, v současné době si dělám novou akreditaci. Rozhodně bych ale chtěla zůstat u muziky.
„Mám ráda vše, u čeho člověk využije tvořivost a výsledkem je něco estetického.“
Tvůj muž, také muzikant, pochází z Arménie. Je hudba vaším společným „jazykem“?
Manžel přímo z Arménie nepochází, narodil se a vyrůstal v Libanonu, ale jeho rodina je arménského původu, takže si nese to nejlepší z obou kultur. Jako dva hudebníci máme samozřejmě mnohem více porozumění jeden pro druhého a dokážeme se navzájem ve svých hudebních ambicích podpořit. Také společně často vystupujeme, což náš už tak úžasný vztah ještě více upevňuje. Díky hudbě jsme se vlastně i poznali.
Kdo je tvým hudebním vzorem?
Zajímavé, ale nikdy jsem hudební vzory moc nehledala. Samozřejmě pár jsem jich asi v různých životních etapách měla, ale nikdy jsem jim nevěnovala až tak velikou pozornost.
„Dávám přednost knihám naučným.“
Je irský tanec a hudba stále tvou srdeční záležitostí, nebo ses už posunula někam jinam?
Irské hudbě a tanci jsem se aktivně věnovala pěknou řádku let, bude tedy mít v mém srdci vždy své místo. V současnosti se ale více zajímám o českou lidovou píseň a tanec.
Co tě ještě baví a naplňuje kromě hudby a tance?
Mám ráda drobné tvořivé činnosti, například výrobu svatebního cukroví, kreativní balení dárků, zdobení malého pečiva a podobně. Prostě vše, kde člověk využije tvořivost a výsledkem je něco estetického.
„Mým snem je naučit se dobře hrát na české dudy.“
Jaké knihy ráda čteš?
Abych se přiznala, nejsem zrovna velkým čtenářem. Málokterou beletrii jsem kdy dočetla do konce (možná jen některý díl Harryho Pottera). Když už, tak dávám spíše přednost knihám naučným.
Co je tvým největším hudebním snem?
Naučit se dobře hrát na české dudy.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Lucie Agopianová, za svobodna Bublíková, se narodila v roce 1991 v Teplicích. Od šesti let se věnuje hudbě, která ji provázela celým studiem a drží se jí dodnes. Lucie je členkou několika kapel, hudebních sdružení a projektů. V současné době je maminkou na plný úvazek.