Hypertrofovaná imaginace, láska k nožům a lasičkám. David Špidlen se nebojí kontroverze a dobrodružství. Ať už co se týče volby témat pro své fotografování a psaní nebo celkového přístupu k životu.
Na svých webových stránkách máš poměrně obsáhlý popis „ultimátního fotografa“ (* k přečtení ZDE). Řídíš se všemi těmito zásadami?
První otázka a hned pod kůži. Ultimátní fotograf je esence, éterický olej, koncentrovaný detergent. Stačí kapku rozpustit do každého z nás. Ultimátní fotograf je ideál, nedosažitelný cíl, k němuž směřujeme a který zůstane přes všechno naše snažení o dokonalost v dálce, zahalený do mlhy. Sám se těmi zásadami řídím bezezbytku. Jen tak je možné se řídit zároveň ideálem a absurdní nadsázkou.
Ne vždy ses živil focením. Část života jsi strávil v USA a vyzkoušel nejednu zajímavou profesi…
Pobyt v cizí zemi bez přátel, rodiny, sociálního systému a zázemí je vždycky výzva a velká zkušenost. Potřeboval jsem si pojmenovat priority v životě a cesta za oceán na zkušenou vypadala jako správný stimul. Bez větší znalosti jazyka a naprosto bez znalosti prostředí… nejdi do toho. Spojené státy jsou navíc země, kterou jen tak nepotkáš – velkoměsta, pustiny, hory, sníh, led i pouště, oceány i tropický prales, taková vánoční čokoládová kolekce. Když jsem USA opouštěl, netušil jsem, že tři týdny na to padne spolu s mrakodrapy WTC celá země na kolena. Spousta grandiózních zážitků, takový malý život prožitý ve dvou letech. S prací jsem se potýkal odjakživa v tom smyslu, že mě musela bavit. Nedovedl jsem dělat nic jen proto, abych něco dělal. Vždycky jsem toužil zapnout naplno a zkoušet co zvládnu. Tak jsem si zkusil ledacos, od úředníka přes realitního agenta, hlídače lidí, znalce zbraní, stavebního dělníka, promotéra, grafika, marketéra až po současného fotografa. Vypadá to ale, že jsem konečně zakotvil, fotografování mě drží už dobrých patnáct let. A stále mě to baví.
„Ilustrační fotografie kombinuje různé okruhy do kouzelného mišmaše, který téměř nemá hranice.“
Kdy a za jakých okolností ses rozhodl, že se pustíš na dráhu profi fotografa?
Fotil jsem od dětství, amatérsky, na film, jen tak pro potěšení a životní archiv, ale kouzlo filmu a temné komory na mě působilo odjakživa mocně. K tomu mě přivedl tatínek. Mám rád i hudbu, s chutí něco i napíšu, ale vyjádřit se obrazem, zkratkou, nadsázkou, úderem – to mám rád. Léta jsem se snažil zakotvit v korporátním prostředí jako specialista na marketing, který mě dotlačil k fotografování profesionálnímu. Musel jsem se to prostě naučit pořádně kvůli práci. A tak když jsem marketing z osobních a hodnotových důvodů opouštěl jako profesi, prostě jsem přepnul na fotografa. Ty práce jsem vlastně vykonával po léta paralelně. Při focení jsem se cítil svobodnější.
Věnuješ se především ilustračním fotografiím, které nabízíš na fotobankách. Většinou volíš poněkud kontroverznější témata. Jaká konkrétně a proč?
Ilustrační fotografie je jen disciplína. Umím si užít i portrét, reportáž, někdy i fotku produktovou, ale ilustračka pro mě kombinuje různé okruhy do kouzelného mišmaše, který téměř nemá hranice. Protože nejraději pracuji s lidmi nebo zvířaty, je to vlastně zároveň portrét, reportáž i výrazová, často přímo výtvarná fotografie v jednom díle. To mě nikdy nezačne nudit. K tématům, která nazýváme kontroverzními, mě dotlačila touha nedělat to, co dělá sto tisíc dalších kolegů. Profesně mě oslovily fotobanky jako velmi svobodná platforma pro distribuci díla a tam jsem našel miliony podobných snímků. Štěstí, růst, zisk, úspěch, radost. Protože jsem si chtěl vytvořit nějaký svébytný rukopis, zvolil jsem cestu opačného přístupu. Proto na mě „zbyla“ ta témata z druhého konce stupnice. Neštěstí, ztráta, krach, smutek a podobně. Jsem ale pozitivní povahy, takže se obvykle snažím téma zpracovat s nějakou nadsázkou, sarkazmem nebo tak nějak komiksově. Snažím se svou prací nějak posloužit společnosti, proto jsem před lety začal fotografovat i témata kriminalistická, policejní, vědecká a všelijak „pošahaná“ jako jsou duchové, proutkaři, esoterika, nadpřirozeno a tak podobně. Když cítím, že bych dokázal dát světu fotky, které zaujmou, poslouží, pomohou, poučí nebo třeba zastoupí ty skutečné v situaci kdy je jejich morální aspekt diskutabilní, což je třeba v případě slídění v policejní práci naprosto běžné, ožiju a snažím se to vyspekulovat.
„Vyjádřit se obrazem, zkratkou, nadsázkou, úderem – to mám rád.“
Jaké nejdivnější téma jsi fotil? Jaké tě nejvíc bavilo?
Baví mě spousta témat a každé z nich je divné pro někoho jiného. Fotil jsem politiky, tiskovky, celebrity, módní přehlídky, řemesla, vědce, obchodníky, rodiny, křtiny, pohřby, svatby, večírky, produkty od jídla po auta nebo mejkapy a cokoliv z toho může být divné. Co je ale divné ve světě, kde létají upíři, diktátoři vyhlazují národy, jídlo přeletí půl zeměkoule aby ho někdo snědl, na zvláštních strojích předstíráme fyzickou práci, abychom zhubli… Fotil jsem inscenované zločiny, hádky, rvačky, mordy, stopy a důkazy, vyvolávání duchů, proutkaře, zlaté poklady, bedny zbraní, drog, lásku a milování, psy, kočky, lasičky… Nejdivnější je pro mě asi téma, které překračuje nějaká výrazná tabu, hranice, za nimiž končí milý Kocourkov a začíná strašlivý Absurdistán. Takže – to nejdivnější co jsem fotil, bylo asi téma vražd, duchařů, psychotroniků a tak podobně. Někdy se to však kryje i s těmi nejzábavnějšími tématy. Líbí se mi, když si musím problematiku nastudovat nebo třeba vytvořit nějaké speciální pomůcky, rekvizity nebo kostýmy, aby byla realizace vůbec možná. Strašně mi třeba chybí starověká egyptská hrobka nebo ležení římské legie či ležení neandrtálců po úspěšném lovu.
Co naopak fotíš vyloženě nerad? Jaké téma (témata) nefotíš zásadně nikdy?
Pro mě osobně jsou špatné třeba pohřby. Ty nefotím rád, mám pocit, že tam nemám být, že je to intimní soukromá událost. Snad intimnější než stát rozvášněnému páru u postele. Pohřbům se vyhýbám, jak jen to jde. Potom jsou tu určité morální hranice, které nemám chuť překračovat. Nerad také pracuji na fotkách, které by snadno bylo možné zneužít v neprospěch tématu nebo prostě v neprospěch společnosti. Pokud mám tuto obavu, téma často odložím.
„Ke kontroverzním tématům mě dotlačila touha nedělat to, co dělá sto tisíc dalších kolegů.“
Jsi autorem ilustračních fotografií ke druhému a třetímu dílu mé čarodějné trilogie Erlian. Bylo to tvé jediné focení tohoto druhu nebo jsi někdy ztvárnil i jiná fantasy témata? Jak se ti Erilian fotil? Na co z těchto dvou focení rád vzpomínáš?
Erilian je speciální kapitola. Mohu se bez nadsázky označit za příznivce Zaklínače i Pána prstenů, tahle klasická díla fantasy mě v mnohém ovlivnila a komplexní světy autorů fantasy mě často uchvátí. Tvůj Erilian jsem si oblíbil jeho ženskou hravostí, absencí krvavých kataklyzmat – je to jiná fantasy a já mám rád, když je něco jiné. Když mohu myslet na něco, na co jsem ještě nemyslel, vidět něco co jsem ještě neviděl… Vyfotil jsem si čas od času i jiné fantasy postavy, nějaké ty kouzelníky, vědmy, zaříkávače, nepozemšťany. Erilian byl ale velký projekt, komplexní práce na postavách příběhu, podobně velkých akcí jsem realizoval jen málo, myslím, že ne víc než pět či šest. Byla to náročná práce, od přípravy, přes realizaci až po dokončení, ale už samotnou podstatou zábavná, osvěžující a schopná vyrvat mě z té běžné denní rutiny svým kouzlem. Moc rád na ta focení vzpomínám. Pro téma i pro vás, lidi, které jsem při tom potkal. Nejčastěji se mi asi vybaví tropický kilaerazský prales v Pražské zoologické zahradě.
Fantasy trilogie Erilian – ilustrační focení
(foto: David Špidlen)
Jsi také autorem dvou (žánrově dost odlišných) knih. Můžeš je představit?
Vlastně jsou zatím tři, i když Ultimátní fotograf je autorsky hotový text, kterému ale scházejí doprovodné ilustrace, a tak se tisku teprve dočká, až (snad ještě letos) dotvoříme přílohy. Jako skvělá spisovatelka víš dobře, že k psaní je třeba určitá energie a že musíš uchopit téma. Mně se nejlépe píše o tom, co jsem poznal. Nahromadí se ve mně nějaká informace a touha ji sdělit druhým, nebo třeba jen sám sobě nějakou ucelenou výpovědí. A tak píšu. Někdy. První kniha, která se jmenuje „Vrhání nožů ve sportu a sebeobraně“ vznikla díky mé mladické vášni pro tento sport. Vrhal jsem, vrhal, vrhal… až jsem o tom napsal a dílo vyšlo, tuším, v roce 1995. Dodnes ho čtou a používají zájemci o tuto disciplínu. Druhé přišly na řadu „Deníky amerického krumpáče“. Během mého života v USA se toho dělo najednou tolik, že jsem cítil potřebu psát si deník. A když jeho fragmenty ocenil v Česku třeba i časopis Reflex, blahé paměti, rozhoupal jsem se k pořádnému zápisku, který se nafoukl skoro na tři sta stran zážitků, dobrodružství, různých postřehů a rad. Deníky se zaměřovaly na život v USA na hranici legality, byl jsem součást komunity nelegálních pracovníků. O tom je také jádro knížky. Třetí se jmenuje Ultimátní fotograf a vznikla opět tak jako vždy. Byl jsem plný něčeho, co muselo ven a jednoho večera, když mi v krvi koloval nějaký ten tetrahydrokanabinol to prostě vytrysklo. Potřeboval jsem se postavit sám sobě, udělat si legraci z nás fotografů, podívat se na to z druhé strany. A tak vzniklo povídání, asi nejabsurdnější „návod k dokonalosti“ jaký jsem kdy stvořil.
„Na nožích obdivuji jejich neměnnost v našem světě a nezastupitelnost pro lidstvo jako takové.“
Máš dva poměrně neobvyklé zájmy. Proč zrovna nože a fretky?
Nože jsou vzrušující předměty. Když jsem přemýšlel o tom, co mám na nožích rád, je to jejich neměnnost v našem světě a nezastupitelnost pro lidstvo jako takové. Aby nůž sloužil, musí mít ostří, které krájí a něco čím ho držíme v ruce. A kdykoliv z toho klasického konceptu „čepel, ostří, hrot, rukojeť“ uhneme, je to ke škodě nože i člověka. Dokonalé, ne? Statisíce let je to stejné, ať byly nože kamenné nebo třeba dnes ty nejmodernější keramické. Máme raketoplány, DNA, nanotechnologie, ale nože nás budou provázet dál. To je fascinující.
A fretky? Jsou báječné. Od dětství žiju se zvířaty, jako jsou psi, kočky, hadi, mám rád zvířata blízko sebe. Lasičky jako jsou kuny, tchoři, fretky, vydry nebo rosomáci mi nějak uhranuli vzhledem, stavbou těla, chováním i povahou. Štíhlí, nebojácní tvorové s charakterem a osobností, které si musíš získat, zasloužit a jejichž přízeň si musíš udržet. Fretky pro mě znamenají totéž jako život sám. Nejdou jen tak rozlousknout, někdy bys je poslala k šípku, ale v další vteřině tě okouzlí a rozesmějí, i když tě třeba loví 🙂 Mají v sobě určitou svobodu, což mě přitahuje, a stejní jsou i jejich chovatelé a milovníci, proto mám mezi nimi řadu přátel. Asi mě čeká zase nějaké psaní…
V kolika letech jsi přišel o ruku a jak se to stalo? Má to nějaký vliv na tvou profesi fotografa?
Bylo mi dvanáct. Našli jsme kdesi na veřejném místě starou trhavinu, která mi vybuchla v ruce při manipulaci. To víš, dítě, blbec, nepoučené a nepoučitelné. Naštěstí jsem to díky nějakému strážnému andělovi přežil i s kamarády a mohl zkusit životní repete. Vliv to na mě bezpochyby má dodnes. Z praváka jsem se stal levákem, zamíchaly se mi mozkové hemisféry, takže jsem blíženec a navíc pravolevák – hrozná směs. Musel jsem se naučit na všechno dívat jinak, když jsem chtěl být nezávislý a třeba i uspět, imaginaci mám proto nejspíš trošku hypertrofovanou. Možná i proto mám raději nadsázku, ironii a sarkazmus než uhlazený a korektní pohled na svět.
Jaký foto projekt aktuálně chystáš?
Je toho víc, třeba „Slepou spravedlnost“ – známý symbol justice, něco z pravěku, archeologie, kriminalistiky, nějaký ten zločin, snad se dostanu i k hermetizmu a smaragdové desce Herma Trismegista. Rád bych také něco z kořenů náboženství, třeba sepisování Starého zákona. Chystám pěkného upíra, líbila by se mi starověká lékařská operace a egyptská mumifikace, jakož i „oživlá mumie“.
„Kombinace fantazie, akce, historie a faktů mi vyhovuje na maximum.“
Jaké knihy nejraději čteš?
Velmi rád čtu opakovaně Zaklínače, Pána prstenů, díla Wilbura Smithe, Stephena Kinga, Steva Berryho nebo Fredericka Forsytha. Kombinace fantazie, akce, historie a faktů mi vyhovuje na maximum.
Máš nějaký fotografický sen, který bys chtěl jednou realizovat?
Rád bych fotil Kleopatru, ale tenhle sen se mi asi nesplní. Hodně by mě bavily i Prvohory a Druhohory, evoluce lidí, na to je ale taky už trošku pozdě. Vyfotit si svět za 200 let asi také neklapne. Rosomák sibiřský. To by se mi splnit mohlo.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
David Špidlen se na svět prodral 8. června 1972 v Pardubicích. Většinu dětství a mládí migroval mezi „městem sportu“ a rodinnou chalupou v blízké obci Hrobice. Tam trávil hodně času v přírodě a lese, věnoval se sportovnímu rybolovu, entomologii, výcviku boje, vrhu nožem a jiným aktivitám na svěžím povětří. Absolvováním Střední ekonomické školy nasytil své studijní touhy a vrhl se do života. Socialistický ekonomický systém se zhroutil, když mu bylo 18 let a tak ani znalosti nabyté studiem příliš neuplatnil. Vyzkoušel řadu profesí, od zaměstnance nemocničního archivu, přes prodejce nožů, znalce zbraní, pořadatele výstav, publicistu, realitního zprostředkovatele a zedníka, až po fotografa. Část života před rokem 2001 strávil v USA. Divoké mládí se občas prodere na povrch i v jeho fotografiích, jejichž tématem jsou často lidské vztahy, problémy, radosti a emoce. Pravidelně běhá, rád si zahraje na kytaru, posedí s přáteli, napíše básničku nebo prózu, je milovníkem lasicovitých šelem a chovatelem fretek.
Více na www.bodzlomu.com