Petřínský zahradník, vášnivý knihomol, recenzent české fantastiky. Jan Procházka strávil první léta života ve starém pražském činžáku bez teplé vody. O to více ho už od dětství hřála jeho láska k literatuře. A vydržela mu dodnes.
Dětství jste prožil na Žižkově. Jaký byl Žižkov sedmdesátých a osmdesátých let? Zažehlo toto prostředí vaši vášeň pro literaturu?
Já jsem se ze Žižkova odstěhoval s rodiči, když mi táhlo na pátý rok. Takže si z republiky Žižkov sedmdesátých let pamatuji pramálo. Ale dodnes vzpomínám na to, že jsme chodili na záchod na pavlač a studenou vodu jsme měli na chodbě. Teplou vůbec. Veřejné lázně (rozumějte sprchy) byly naštěstí pár ulic od nás. Ale Žižkov mám rád dodnes a to především díky knize Z tajností žižkovského podsvětí pánů Rady a Žáka. Vášeň pro literaturu u mě zažehl především táta. Ale spíše jen tak mimochodem, nežli cíleně.
Holdujete především fantastice nebo občas sáhnete po některém zcela odlišném žánru?
Občas si odskočím k detektivce. Ale fantastika hraje pochopitelně prim.
„Ačkoliv jsem celoživotně ovlivněn Jaroslavem Foglarem a jeho Stínadelskou trilogií, mou lásku k urban fantasy odstartovalo Nikdykde Neila Gaimana.“
Jak jste se dostal k recenzování knih?
Nejdřív jsem psal na Facebook o knihách, které čtu. Snažil jsem se tak informovat své kamarády, na které díky dceři nemám moc čas, o tom, co čtu a co stojí za pozornost. Mých literárních statusů si všimla spisovatelka Petra Slováková, a ta mě doporučila týmu webu Fantasy Svět, jehož součástí s Tomášem Dostálem tehdy byli. Jestli mají dnes moje recenze jakous takous úroveň, pak je to především díky tomu, co mě Tomáš naučil.
To, co je někdy vydáváno za recenzi, recenzí ve skutečnosti tak úplně není. Čím se kvalitní recenze vyznačuje? Co jí určitě nesmí chybět?
Jirka Hiemer by řekl, že jsou to procenta, co má správná recenze mít. Kolega z redakce Michal Březina zastává názor, že je důležité upoutat čtenářovu pozornost pořádným titulkem. A mají pravdu ti hoši. Nicméně já si myslím, že v recenzi je především potřeba nejen vypíchnout kvality dané knihy, ale také upozornit na její nedostatky. Dobrá recenze má pomoci potenciálnímu čtenáři rozhodnout se, zda by ho kniha mohla zaujmout či ne.
„Na Petřínský vrch jsem se díky Lvářce začal dívat trochu jinak.“
Staráte se o petřínské zahrady Strahovského kláštera. Ovlivnilo to nějak váš pohled na mou novou knihu Lvářka, která je do prostředí Petřína a jeho okolí zasazena? (*Honzova recenze Lvářky je k přečtení ZDE.)
O tom, že si Lvářku přečtu, jsem přemýšlel především kvůli tomu, že jsem podle anotace věděl, že se odehrává v době vlády Rudolfa II. Díky stolní hře věnované životu a době výše jmenovaného císaře, kterou jsme v té době s dcerou takřka denně hráli, jsem si Rudolfa II. oblíbil a na knihu jsem byl tedy o to víc zvědav. Strahovský klášter ani Malá Strana s tím neměly moc co dělat. Spíš jsem se na Petřínský vrch začal dívat trochu jinak díky Lvářce. Vlastně ona mě přivedla k tomu se o jeho historii zajímat trochu víc.
V oblibě máte urban fantasy. Která kniha tohoto žánru vám nejvíce přirostla k srdci?
To je jednouchá otázka. Ačkoliv jsem celoživotně ovlivněn Jaroslavem Foglarem a jeho Stínadelskou trilogií, mou lásku k urban fantasy odstartovalo Nikdykde Neila Gaimana. Asi to není nejlepší kniha z tohoto soudku, ale já ji mám moc rád.
„Pohádky jsem napsal jako dárek pro svou manželku. Třeba Pohádku o pohádce, která se naštvala.“
Gaimanovo Nikdykde je i mou srdcovkou, takže vám v tomto ohledu zcela rozumím. Napsal jste také steampunkovou novelu. O čem je a kde je možné si ji přečíst?
Steampunkovou novelu Velká hra jsem napsal, když jsem se dozvěděl, že se nám má narodit dcera Hana. Tehdy jsem se okouzlen knihou Démon z East Endu Petry Slovákové rozhodl napsat Verneovku pro holky. Ve finále z toho vzešla taková akční hříčka odehrávající se především v Praze a Ostravě v době Rakouskouherské monarchie. V podstatě je to taková Bondovka. Ten text si přečetlo pár kamarádů a od té doby leží v šuplíku a čeká, až bude Hanče dvanáct. Pak ji dostane k narozeninám. Ale na internetu to nikde není. A ačkoliv se pár lidí snažilo dokopat mě k přepsání a vydání, není to zas tak dobrá věc, abych s ní měl touhu obtěžovat širší čtenářkou obec.
Píšete také pohádky. Jsou to pohádky klasického rázu, nebo k nim přistupujete v nějakém ohledu inovativně?
Pohádky jsem napsal jako dárek pro svou manželku v době, kdy jsme spolu začali chodit. Bylo jich asi osm a spíš to byly takové příběhy s ponaučením. Inovativní na nich toho asi moc nebylo. Takové bajky. Třeba Pohádka o pohádce, která se naštvala, nebo O synovi fotbalového krále. Teď si uvědomuji, že Hanče jsem je vlastně nikdy nečetl, musím je někde vyhrabat.
„Audiokniha stojí a padá především na narátorovi. Může knihu buď posunout o level výš, nebo ji srazit na kolena.“
Rád posloucháte audioknihy. Co na dobré audioknize oceníte především? Co vám poslech dokáže zkazit? Jakým směrem se dnes tvorba audioknih ubírá?
K audioknihám mě přivedli Jiří Walker Procházka a Jeho žena Klára. Audiokniha stojí a padá především na narátorovi. Hudba je sice také důležitá, ale narátor může knihu buď posunout o level výš, nebo ji srazit na kolena. Takže, na dobré audioknize ocením především to, jak narátor přistoupí k textu a postavám, pokud nepřehrává, je to fajn. Ale když dokáže jednotlivým postavám vtisknout ten správný hlas a citlivě reagovat na změny v ději, je to koncert. Naopak polykání koncovek, nebo přehrávání poslech často kazí. Je zajímavé, že málokterý z mužů dokáže bezchybně načíst ženské party. Ženy s mužskými party většinou problém nemají. Občas se také stane, že hudba či ruchy přehluší mluvený text a to je pak poslech hotovým utrpením. Ale to se stává minimálně. Je to tím, že audioknihy dnes vydávají především profesionálové. Proces nahrávání je časově i technicky (a tudíž i finančně) velice náročný. (A to nemluvím o autorských právech.) Takže velká, ale vlastně i ta menší audio vydavatelství věnují svým produktům co možná nejlepší péči. Dlouhodobě na tomto trhu vnímám čím dál větší profesionalizaci. Zároveň však vidím, že se některá nakladatelství snaží své audioknihy vydávat sami. Ať už čistě ve vlastní režii, či ve spolupráci s Audiotékou.
Jakou knihu právě teď čtete?
Dočetl jsem detektivku Rédl Jiřího Walkera Procházky a začal jsem číst Píseň oceli Michaely Merglové
Preferujete české nebo zahraniční autory? Která kniha vám v poslední době takzvaně vyrazila dech?
Snažím se propagovat především domácí fantastiku. Takže preferuji české a slovenské autory. Na zahraniční mi tak zbývá čím dál méně času. Z domácí tvorby mě nadchla především Zřídla Kristýny Sněgoňové a antologie Praga caput Regni. Ze slovenských autorů Le Sabotage Petra Jelínka. Ale těch knih, které mě tak či onak zaujaly je mnohem víc, protože čeští a slovenští autoři prostě píšou čím dál tím lépe.
„Překračování žánru či dotýkání se aktuálně citlivých témat se u nás ještě dlouho trendem nestane.“
Jak hodnotíte naši současnou literární sci-fi a fantasy scénu? Prodělal přístup autorů za poslední dobu nějakou výraznější změnu?
To je těžká otázka. Mám pocit, že stálice těchto žánrů začínají pronikat do povědomí lidí, kteří fantastiku běžně nečtou. Ale to je samozřejmě jen vrchol ledovce. Výrazně vnímám především to, že se většina autorů nespoléhá pouze na propagaci ze strany nakladatelství, ale snaží se co možná nejvíce o sebepropagaci. Což je samozřejmě jenom dobře. Co se týká stylu. Myslím, že nějaké překračování žánru, či dotýkání se aktuálně citlivých témat, se u nás (až na několik málo čestných výjimek), ještě dlouho trendem nestane. Čtenáři se především chtějí bavit a autoři to moc dobře vědí. Zároveň ale začínají převládat autorky a autoři mladší a střední generace, a to je jen dobře.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
(foto: Alexandr Darius Radecký)
Jan Procházka se narodil v roce 1970 v Praze. Profesí zahradník. Píše recenze pro internetový portál Vanili.cz.