V domácnosti ilustrátorky Báry Kyškové bydlí spolu s jejími lidskými rezidenty taky pět zvířat a šedesát různých vydání knihy Alenka v říši divů. S Bárou jsem se poznala před lety, když jsem jako náctiletá, po umění všeho druhu lačnící osoba, navštěvovala její výtvarné kurzy. Už tehdy jsem zcela propadla kouzlu jejích ilustrací. Bára jejich prostřednictvím vytváří své vlastní říše divů.
Výtvarné sklony se u tebe projevovaly už od dětství. Kdy a za jakých okolností sis uvědomila, že chceš být profesionální výtvarník? Zvažovala jsi někdy i jinou profesi, nebo jsi před sebou vždy viděla pouze a jenom výtvarnou dráhu?
Myslím, že vážně jsem nikdy neuvažovala o jiné profesní dráze. Ovlivnila mě hlavně moje maminka, malířka a restaurátorka. Také bylo zjevné už na základní škole, že obory jako matematika nebo fyzika, nebudou mou silnou stránkou. Jen krátkou chvíli jsem koketovala s tím, že bych se více věnovala také zpěvu (chodila jsem do sboru Československého rozhlasu), ale výtvarné sklony vyhrály. Na Střední odborné škole výtvarné (dnešní Střední umělecká škola Václava Hollara) jsem získala hlavně řemeslné a teoretické znalosti. Pražskou akademii jsem absolvovala v atelieru profesora Arnošta Paderlíka, se specializací na monumentální malbu.
Zpočátku ses zabývala volnou malířskou tvorbou, podílela ses na restaurování fresek a renovaci barokních divadelních kulis. Tvou hlavní prací jsou ale ilustrace. Jaká cesta k tvému knižnímu ilustrátorství vedla? Co tě na ilustrování baví?
Největší zásluhu na tom, že ilustruji knihy, má asi pan profesor Paderlík. Byl velmi tolerantní a zřejmě u mě vytušil tyto sklony. Nechal mě vyzkoušet různé grafické techniky a dokonce jsem mohla pracovat na volných ilustracích při diplomové práci. Stále ale mou hlavní výtvarnou disciplínou byla malba. K restaurování jsem se dostala později, nejprve jako pomocnice s maminkou, pak i samostatně při renovaci a vytváření replik kulis zámeckého divadla v Mnichově Hradišti. Po roce 2000 jsem postupně stále častěji ilustrovala knihy pro děti a mládež a dodnes je to moje hlavní výtvarná činnost. Vždycky když dostanu nový rukopis, těším se na nový příběh. Ta fáze seznámení se s dějem, s novými hrdiny knihy je úžasná. Promýšlení situací a scén, podoba postav, které budou zajímavé ke zpracování, mě asi baví ze všeho nejvíc. Potom, když se pustím do práce na definitívních ilustracích, nastává období tichého soustředění, nejlépe ničím nerušené. A nakonec, když je hotovo, dochází k pocitu uspokojení, ale také někdy k pochybnostem. Mohla jsem to udělat lépe, jinak?
„Fáze seznámení se s dějem, s hrdiny knihy je úžasná. Promýšlení situací a scén, podoby postav, které budou zajímavé ke zpracování, mě asi baví ze všeho nejvíc.“
Co tě nejvíce ovlivnilo při vytváření tvého osobitého výtvarného stylu? Jaké při tvorbě ilustrací používáš techniky?
Na otázku co mě nejvíc ovlivnilo, hledám těžko odpověď. Ten můj vývoj byl pozvolný a přirozený. Zatímco v obrazech jsem nechávala fantazii volně plynout (většinou větší formáty, dost výrazná barevnost), u ilustrací jako bych toužila po pravém opaku. Kresba tužkou, maximálně dobarvená akvarelem ideálně vyhovuje mým představám. Nejčastěji tedy pracuji s tužkou, dříve to byly perokresby a také kvašové malby.
Kdo z umělců je tvým vzorem?
Se vzory to také není snadné. Z malířů to byl v době, kdy se formoval můj styl, belgický malíř James Ensor. Konkrétní ilustrátorský vzor nemám, ale mnoho autorů obdivuji, oslovují mě svým dílem, vážím si jich. Například anglický ilustrátor Arthur Rackham. Jeho Alenka v říši divů je mojí milovanou. Mimochodem, sbírám veškerá vydání této knihy, která objevím, mám jich okolo šedesáti. Ze současných ilustrátorů obdivuji německého Klause Ensikata, slovenského Dušana Kállaye, mexického Gabriela Pacheca. Je jich ale mnohem víc.
„Sbírám veškerá vydání Alenky v říši divů, která objevím.“
Netajíš se svou láskou ke zvířatům. Tví pejsci se dokonce stali vzorem pro kouzelné tvory mlhoděje v knize Tajemství třináctého nástupiště od Evy Ibbotson. Kde hledáš další inspiraci pro své ilustrace?
Ano, zvířata jsou pro mne stálou inspirací a nedovedu si bez nich svůj život představit. Od mého dětství se v naší domácnosti vystřídalo mnoho „mazlíčků“, od křečka, přes králíky a žábu až po psy, kočky a papoušky. Dnes s námi v domě žijí dva pejsci, mopsík Bohouš a brabantík Matěj. Potom taky nalezenec papoušek Eda a ještě dvě synovy kočičky Čiba a Lily. Inspiraci pro ilustrace hledám ve své paměti a fantazii. A když je třeba, pro některá témata, hledám podklady v archívech starých fotek. Jde o knížky, kde se píše o konkrétních místech či situacích a je třeba držet se faktů.
My dvě se známe už leta. Jako po umění lačnící teenager jsem navštěvovala tvé výtvarné kurzy v hradčanské umělecké škole Orphenica, která mimo jiné také figuruje v mé nové knize. Jak dlouho tam působíš? Čím je pro tebe Orphenica výjimečná?
To je tedy otázka na tělo. V Orphenice působím od jejího založení a spolu s ředitelem a zakladatelem Zbyškem Fialkou jsem jediná vydržela celou tu dobu. Zpočátku jsem tam vedla dětské kurzy, po čase jsem tuto radostnou, ale náročnou činnost přenechala mladším kolegyním a věnuji se pouze večerním kurzům pro dospělé. To mi skýtá dostatek času pro mou ilustrátorskou práci a zároveň mi kompenzuje osamělost mé profese. Mám radost z pokroků a úspěchů mých studentů. Pořádáme i výstavy, jak společné tak i samostatné. Naše škola je opravdu výjimečná. Už svým umístěním v historické a malebné části Prahy. A také přátelským prostředím, počínaje ředitelem s pochopením pro zaměstnance a kvalitními lektory konče. Na závěr této odpovědi chci konstatovat, že jsem tam služebně i jinak nejstarší, ale stále cítím, že vzájemnou energii, kterou si ve škole předáváme, potřebuji.
„Mám ráda ten pocit, že za všechno jsem odpovědná já sama.“
Vedení výtvarných kurzů ti dle tvých slov pomáhá udržovat rovnováhu mezi osamělou prací ilustrátora a potřebou komunikace s okolním světem. Jak moc a proč je práce ilustrátora osamělá?
Práce ilustrátora je osamělá, protože nikoho jiného k tomu nepotřebuješ. Tedy pokud netvoříš ve skupině (páru), jak je dnes mezi mladými autory občas zvykem. Já osobně mám ráda ten pocit, že za všechno jsem odpovědná já sama. Nevím, jestli bych byla schopna pracovat s někým společně. Asi ne. Moje výtvarné představy bych nejspíš musela korigovat, usměrňovat, a to bych, myslím, nezvládla. Takhle když se něco nepovede, vím, že je to moje chyba. A když slyším chválu, tak mě to těší dvojnásob. Ještě se vrátím k té osamělosti knižního ilustrátora. Já to vlastně opravdu miluju. Ty hodiny soustředěné, klidné tvorby. Potom se k večeru „vynořím“ a jdu pedagogicky a společensky působit do Orpheniky.
Celkem v kolika knihách najdeme tvé ilustrace? Která z nich je tvou největší srdeční záležitostí?
Nemám to úplně spočítané, ale těch knih je okolo šedesáti. Nemám jednu nejoblíbenější knížku, to nejde. Vždyť i žánry jsou různé. Z knih ve stylu fantasy jsou zásadní asi ty úplně první, které jsem ilustrovala. A to je tebou již zmiňované Tajemství 13.nástupiště od Evy Ibbotson a i její další kniha Ostrov tet. Formátem jsou skromné, ale myslím, že mají velký podíl na utváření mého kreslířského stylu. Pak bych chtěla zmínit trilogii Příběhy z kouzelné obory – Lesohrad, Večernice a Šedá smrt od Brandona Mulla. Další mou oblíbenou je Ronja dcera loupežníka od Astrid Lindgren. Možná bych spíš zmínila, se kterými českými spisovatelkami ráda spolupracuji. Jsou to Daniela Krolupperová (Společenstvo klíčníků, Obluda, Zločin na Starém Městě pražském, Past na korunu), Ivana Peroutková (Kristian a kocour Teo, Ztracený šíp) a Ivona Březinová (Ďasík a Ďáblík, Útěk Kryšpína N.) A teď nová spolupráce s tebou, Terezo. Byla to moc příjemná práce, moc mě těšila.
To mám radost. I mě spolupráce s tebou moc těšila. Vlastně jsem si ji přála už od dětství. Když už jsme to tedy nakously, ilustrovala jsi můj nový román Lvářka. Snad si touto otázkou moc nenaběhnu… Jak se ti na lvářských ilustracích pracovalo? Co tě bavilo a co bys případně udělala jinak, kdybych ti do práce já, jakožto drzý autor knihy, tolik nemluvila?
Jak už jsem zmínila, ilustrovala jsem ji s velkým potěšením. Ta část knihy, která se odehrává v minulosti, mě šla od ruky lépe. Ráda jsem si dohledávala historické reálie, to mě vždycky bavilo a zajímalo. Ta část ze současnosti mi dělala trochu potíže. Snad to není příliš znát. Tvoje připomínky byly nejspíš k věci a já se nebráním představám spisovatele. Tedy pokud to není v úplném rozporu s mou představou. A to se v našem případě nestalo. Co musím ještě říct, snažím se v každém případě ctít knižní předlohu. Jsem toho názoru, že ilustrace má vhodným způsobem doplňovat text a sloužit mu (v dobrém slova smyslu). Takže ze mě nedostaneš nějaké hodnocení literární stránky knihy, nejsem k tomu kompetentní. Když něco neumím, nemohu hodnotit. Mohu jen vyjádřit radost z naší spolupráce a snad i vzájemného doplnění.
Jaké knihy ráda čteš?
To je možná záležitost pro psychologa… Já se považuji za celkem klidnou, mírnou osobu. A přesto ráda čtu napínavé, dramatické a strašidelné knihy. Také se mi mění literární vkus postupně s věkem. Mám takový pocit, že čím jsem starší a opotřebenější, musím si víc šetřit nervy a emoce. Takže už nečtu jako dřív válečné romány a knihy o utrpení lidí a zvířat. Jsou pro mě příliš reálné. Takže paradoxně považuji dnešní záplavu thrillerů a detektivek za odpočinkové čtení. Nejsou pro mě reálné. A ještě mám ráda historické romány a také veškeré klasické pohádky.
„Foglarovy knihy mě provázely celým dětstvím.“
Máš nějaký ilustrátorský sen, který by sis jednou chtěla splnit?
Ano, sen mám, ale ten zůstane snem. Je to již zmiňovaná Alenka v říši divů od Lewise Carolla. Už ji ale ilustrovalo tolik úžasných umělců, že bych se jen zařadila k průměru a tak ten sen můžu snít dál. A pak bych ještě někdy ráda vytvořila něco jako atlas nebo encyklopedii různých kouzelných bytostí a strašidel. Já vím, že už to tady bylo mockrát, ale přesto bych se o to ráda pokusila.
Na jakém výtvarném počinu teď pracuješ?
Momentálně mám před sebou několik knížek, ale pro mě ta nejdůležitější je teď jedna z knih Jaroslava Foglara – Tajemná Řásnovka. Je to další můj splněný sen. Mám k téhle literatuře obzvlášť silný vztah. Tatínek byl „starý“ skaut a já pod jeho vlivem taky. A tak mě Foglarovy knihy provázely celým dětstvím.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Barbora Kyšková se narodila v Praze v roce 1954. Od dětství se u ní projevovaly výtvarné sklony. Po absolvování Střední výtvarné školy na Hollarově náměstí studovala na Akademii výtvarných umění v ateliéru monumentální malby. Zpočátku se zabývala volnou malířskou tvorbou, podílela se také na restaurování fresek. Později vytvářela repliky kulis barokního divadla na zámku v Mnichově Hradišti a původní scény také renovovala. Hlavní náplní její práce je ale ilustrování knih. Pro své nejoblíbenější náměty sahá do žánru fantasy, baví ji také témata historie a fauny. Zvířata jsou v její domácnosti neustále přítomna (momentálně dva psi a papoušek). Od roku 1991 vede výtvarné kurzy na ZUŠ Orphenica v Praze na Pohořelci. Zpočátku to byly kurzy pro děti, nyní se věnuje lekcím pro dospělé. Tato činnost ji velmi těší a pomáhá udržovat rovnováhu mezi osamělou prací ilustrátora a potřebou komunikace s okolním světem.