Odkojena Jizerskými horami, zformována americkým sluncem. Jako dítě byla Bára Jiříčková stydlivá, často snášející posměšky a šikanu. A jak to s takovými často bývá (alespoň v knihách a filmech), vždy toužila dokázat něco velkého. Bára je živým důkazem rčení, že sny jsou tu od toho, aby se plnily. Podařilo se jí získat stipendium na americké univerzitě, vydat dvě knihy a pochopit, že svou realitu má každý ve svém vlastním náručí.
Jsi autorkou dvou knih zařaditelných pod společný štítek Young Adult. Přesto jsou navzájem velmi odlišné. V čem?
Především je mezi nimi znát časový rozdíl. Zatímco Lantuin jsem psala jako nadšený teenager, Americké zápisky už vznikly v době, kdy jsem byla dospělejší díky čtyřem rokům strávených v USA. Liší se také inspirací: Lantuin se zrodila čistě v mojí hlavě, jako syntéza všech vjemů z filmů, knih a seriálů, kterými jsem tenkrát žila. Americké zápisky jsou přesným opakem, jsou velmi věrným obrazem mých let na Americké univerzitě.
V USA jsi strávila téměř celé vysokoškolské studium. Co ti tato zkušenost dala, jak tě změnila? Jak konkrétně se promítla do tvého psaní?
Změnila mě opravdu hodně a je to zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná. Dalo by se říct, že jsem v Americe dospěla a rozkvetla. Předtím jsem byla trochu ustrašené pískle s velkými sny, teď se cítím jako žena, která si všechny ty sny začíná plnit. Získala jsem sebevědomí a vnitřní jistotu. Celkem jsem v USA strávila sedm let, během nichž jsem si pochopitelně osvojila angličtinu tak dobře, že se občas přistihnu, že v ní i přemýšlím. Krom toho se mi rozšířily obzory a úplně změnil pohled na svět, na lidi, na společnost. I do psaní se to všechno promítlo a promítne. Američané jsou velmi systematičtí a rádi rozebírají postupy a techniky, takže především přípravná fáze mojí další knihy bude mít pravděpodobně úplně jiný rozměr, než jaký měly mé dvě první knihy.
„Byla jsem ustrašené pískle s velkými sny. Teď se cítím jako žena, která si všechny ty sny začíná plnit.“
Stipendium na americké univerzitě jsi získala díky hraní tenisu. Jak se něco takového podaří holce z Čech?
Především musí sama vědět, že něco takového chce. Za druhé, což je snad ještě důležitější, musí být celou svojí duší přesvědčená, že to stipendium získá a do Ameriky odletí. Rozhodně to není legrace a nepodaří se to každému. Samozřejmě, musíte být ve svém sportu dobří, ale pak také musíte kontaktovat spoustu koučů a zaměstnanců univerzity a vyřizovat přespříliš papírů. Výhodou tenisu je, že si školy často vybírají do týmu zahraniční hráčky, protože bývají lepší, než hráčky americké. Na americkou univerzitu se ale můžete dostat i díky jiným sportům.
Proč jsi s hraním skončila?
Závodně jsem skončila proto, že sportovní stipendium může mít člověk jen čtyři roky. Na magisterské studium jsem tedy už o něj žádat nemohla. S tenisem jako takovým jsem ale neskončila. Ten se mnou zůstane pořád. Po zakončení školy jsem si dala delší pauzu, ale rekreačně hraju dál, baví mě hlavně smíšené čtyřhry. Chlapi si ten tenis tolik neberou a spíš se baví, na rozdíl od holek, které by se často na kurtu nejraději zamordovaly.
„Občas se přistihnu, že v angličtině i přemýšlím.“
Vystudovala jsi výživové poradenství. Může být tento obor zdrojem inspirace pro psaní beletrie?
Inspirací může být podle mého názoru cokoliv. Klidně i výživa, což by dle mého asi bylo něco z vědeckého prostředí, jak se postavy snaží přijít na kloub nějaké nemoci, nebo možná řeší krimi případ spojený s intolerancí určité složky v jídle… Není to ale v současnosti téma, které bych chtěla zpracovávat. Mě zajímají spíš příběhy, které v sobě mají něco magického nebo záhadného spolu s důkladnou dávkou lásky a dobrodružství.
Pocházíš z Jablonce, ze zlatnické rodiny. Jablonecká výroba šperků má dlouholetou tradici. Uvažovala jsi někdy o této profesi?
Praděda dělal šperky za první republiky, taťka je vyrábí dnes. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych byla zlatníkem, ani taťka mě k tomu nikdy nevedl, což je mi občas trochu líto. Ke šperkům mám ale přirozeně blízko. Co si pamatuju, buď jsem nějaké šperky navrhovala, nebo alespoň navlékala korálkové náramky. V současnosti se jim ale chci začít věnovat víc, s taťkou plánujeme spolupráci na kolekci šperků, kterou chci prodávat na své vznikající stránce Onyx Fox.
Proč právě tento název?
Hledala jsem jméno, které bude zároveň magické, laskavé, ale přitom úderné. Navíc se dá hezky převést do češtiny – onyxová liška. Komunita si bude říkat onyxové lišky. Cítila jsem, že tohle je to pravé jméno.
„Zajímají mě příběhy, které v sobě mají něco magického nebo záhadného spolu s důkladnou dávkou lásky a dobrodružství.“
Nedávno ses z USA vrátila po sedmi letech do Čech, momentálně žiješ v Praze. Byl pro tebe návrat náročný? Chybí ti Amerika nebo ses v Čechách rychle aklimatizovala? A plánuješ se do USA vrátit?
Když má člověk pohodový domov a tak milující rodinu, jako mám já, vracet se domů je radost. Mám ráda naši přívětivou krajinu plnou zámků a malebných městeček, miluji češtinu. Amerika má samozřejmě taky své přednosti, především volnost a rozmanitost a pro nás exotická místa. Trochu mi chybí Kalifornské počasí, taky výlety do Disneylandu a procházky po mole a pláži. Vím, že se do USA budu vracet, možná budu žít částečně tam, částečně tady. Přítel je Američan, domovina mu už začíná chybět, takže to chceme nějak dobře vymyslet a skloubit.
Do jaké míry vychází kniha Americké zápisky z tvých vlastních amerických zážitků?
Do značné míry! Většina z toho, o čem v Amerických zážitcích píšu, se stala přesně tak, jak to v knížce stojí. Na čtenáři už je potom posoudit, co je naopak pro potřeby knihy přibarveno, a co je věrná realita. Prozradím ale, že vše je asi tak z 90% podle pravdy. Život často píše ty nejlepší příběhy.
Před několika lety jsi propůjčila svou podobu jedné z postav mé třetí knihy Erilian – Střípky hvězd a zúčastnila ses ilustračního focení. Jak na práci s fotografem Davidem Špidlenem a ostatními protagonisty erilianských postav vzpomínáš? V čem jste si s postavou Merlii podobné a v čem se zcela lišíte?
Na focení s Davidem Špidlenem vzpomínám moc ráda. On je takové sluníčko a přitom velký profesionál, takže je radost s ním pracovat. Josef Hervert, který propůjčil podobu otci mé postavy, byl také úžasný, zábavný, charismatický a přirozený. Bohužel jsem neměla šanci setkat se s ostatními protagonisty, jejichž focení probíhalo, ještě než jsem přiletěla z USA. Byl by to určitě také skvělý zážitek! No a s Merliou jsme si podobné skutečně hodně. Obě vzorné studentky, které se z šedého káčátka vypracovaly na mladé dámy, které se už přehlédnout a šikanovat nenechají. Dalo by se také říct, že obě máme zdánlivě dvě tváře: „okouzlující a ke všem milou“, a „ledovou královnu“ v případě Merlii a „potřebuju být introvertní, nechte mě všichni na pokoji“ v případě mém. Ačkoli se zdá, že je Merlia povrchní a snobská, ve skutečnosti má dobré srdce. I já jsem se, hlavně v minulosti, často setkávala s tím, že mě lidé na první pohled špatně ohodnotili. Na rozdíl od Merlii si ale příliš často nedám tu práci vypadat dokonale elegantně. Taky bych brala její štíhlé nohy 😀
„Když s nějakými postavami a jejich příběhem vyrůstáte od základní školy, utkví vám v srdci.“
Plánuješ vydat pokračování knihy Lantuin?
Zjednodušeně řečeno – ano. Já už mám druhý díl i napsaný, ale pak jsem se rozhodla pracovat na Amerických zápiscích a teď už mám na Lantuin úplně jiný pohled a tak nejspíš budu jako George Lucas s Hvězdnými válkami a Lantuin úplně přepíšu a vydám znovu. A potom napíšu druhý a třetí díl.
Jaká kniha je tvou srdeční záležitostí a který spisovatel literárním vzorem?
Budu klišé své generace a řeknu, že Harry Potter. Když ale s nějakými postavami a jejich příběhem vyrůstáte od základní školy, silně vám utkví v srdci. Dá se tedy i říct, že obdivuji J. K. Rowling za to, jaký svět dokázala vytvořit a odvyprávět v něm tak poutavý a skvěle složený příběh. Proto bych řekla, že ona je mým vzorem, protože i já bych ráda svými knihami oslovila tolik lidí a tištěným knížkám zase přidala na svém kouzle. Krom toho mám ale hodně ráda i britského spisovatele a scénáristu Anthonyho Horowitze a také Jamese Dashnera, jeho série Maze Runner je opravdu skvělá a miluji také její filmová zpracování.
„Chci konečně sepsat všechny tři trilogie, které mi leží v hlavě, protože už teď mám k hlavním postavám sentimentální vztah.“
Co je tvým největším snem, ať už na poli literárním nebo jiném?
Inspirovat lidi. Učit je, že hodnoty jako láska, laskavost a čestnost nejsou pro slabochy, ale naopak pro ty nejsilnější a nejlepší z nás. Věřím, že spousta lidí na tomhle světě potřebuje více světla a méně temnoty. Proto je mým snem vybudovat svoji osobní značku v jakési kreativní „impérium“. Ráda bych přinášela lidem příběhy v podobě knížek, inspiraci a vědomosti v podobě svého blogu a digitálních kurzů osobního rozvoje. K tomu bych ráda přidala kolekci šperků, kolekci oblečení, a vůbec různé výrobky, které lidem přinesou potěšení a radost. Cítím touhu vybudovat komunitu. Proto teď zakládám Onyx Fox, kde chci konečně spojit všechny své zájmy v jedno, místo abych si vybírala jen jednu část a popírala tak svou vlastní podstatu. Chci také konečně sepsat všechny tři trilogie, které mi leží v hlavě, protože už teď mám ke všem hlavním postavám sentimentální vztah.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Barbora Jiříčková je severočeská spisovatelka, bloggerka, tenistka, mentorka zdravé výživy a osobního rozvoje. Narodila se v roce 1990 v Jablonci nad Nisou. Má za sebou sedm let strávených v USA studiem na dvou univerzitách a reprezentováním první z nich v tenise. Od dětství se u ní projevují literární a umělecké sklony, živené láskou k příběhům. Zajímá se také o osobní rozvoj – těla, ducha i mysli. Více na www.onyxfox.cz.